Jáchym Zoubek z Zdětína dal pravděpodobně postavit kolem r. 1555 v obci pivovar. Dle Moravské vlastivědy je udáván rok založení 1515. Tím vzbudil značnou nelibost měšťanů nedaleké Litovle. Litovel totiž měla privilegium a mílovém právu, které jí zaručovalo, že v okruhu jedné míle (=7,6 km) kolem města nesmí být provozována žádná živnost, tedy i vaření piva. Janovický pivovar, postavený 3 km od města, toto právo pochopitelně porušoval. Proto litovelští měšťané již v roce 1557 podali na oba bratry žalobu k biskupskému manskému soudu, který zasedal v Kroměříži. Vyřízení sporu se však odkládalo a zůstalo nevyřešeno až do smrti obou bratrů (Bernard zemřel v roce 1569 a Jáchym v roce 1571). Celých čtrnáct let (1557-1571) jezdili litovelští měšťané do Kroměříže každého půl roku vlastně zbytečně, neboť k projednání jejich sporu nedošlo

V roce 1600 dal majitel panství Bernard Praktický ze Zástřizl, pro lepší odbyt piva z pivovaru, postavit u silnice, spojující Litovel a Prostějov, hospodu.

Třicetiletá válka (1618-1648) přinesla celému kraji zkázu. Útoky švédů se nevyhnuly ani janovickému zámku, pivovaru a hospodě. Původní, válkou zničený pivovar stál ve vsi. Zmiňuje se o něm listina z roku 1691, kdy kapitula prodala panský dům, stojící na místě starého pivovaru.

V době od sv. Václava 1667 do sv. Jiří 1668 představoval celkový příjem z haňovického statku 4.857 zlatých a zcela jednoznačně byl nejvyšší položkou příjem pivovaru ve výši 3.088 zlatých. Součástí pivovaru byla nejen místnost, v níž se vařilo pivo, ale také sušírna sladu, sladovna, dvě tzv. spilky, byt sládka a také byt vrchnostenského bednáře.

Roku 1678 byly zámek, sladovna a hospodářská stavení opraveny, neboť v dobách stavovské rebelie a švédského pádu byly většinou zpustošeny. Nový pivovar byl postaven v roce 1686 u zámku a rozšířen tak, že se v něm v průběhu dvou dnů dalo uvařit 25 až 30 sudů piva. V roce 1676 byla znovu postavena nová hospoda.

V roce 1848 patřil pivovar mezi vrchnostenské majetky spadající pod olomouckou kapitulu a ta jej i pronajímala. Nejznámějšími nájemci pivovaru, ale i ostatních haňovických provozoven, se stala rodina Winterů. Prvním z nich byl v roce 1846 Jakob Winter, který měl v nájmu nejen pivovar, ale i palírnu a jatky a posléze celou tzv. ekonomii včetně polností, které patřily k haňovickému dvoru. Kolem roku 1857 již jeho syn Jindřich Winter pivovar od kapituly odkoupil. V roce 1894 prodala kapitula Karlu Winterovi pivovar a hospodářskou budovu za 65 800 zl., pozemky měl i nadále v pronájmu. Ovšem již v roce 1897 si na něj stěžovali zástupci 14 obcí na Litovelsku – Seničky, Loučky, Bílska, Cakova, Olbramic, Vilémova, Kluzova, Slavětína, Savína, Nové Vsi, Chudobína, Haňovic, Myslechovic a Červenky - a žádali, aby statek v Haňovicích dosavadnímu nájemci Winterovi nebyl nadále pronajímán. Svou stížnost zdůvodňovali tím, že ač Winter platí za měřici nájmu 14 zl., po nich požaduje za nájem 18-20 zl., že existují zájemci (křesťané), kteří by si statek rádi pronajali za stejných podmínek jako Winter, dále že je nechvalně známý svým „mravným“ chováním a že „škodí nám nájemce hospodářského statku haňovického p. Winter jako israelita, nejen hmotně, ale i mravně“. Ovšem v následujícím roce kapitula pronajala pivovar a sladovnu s dalšími objekty i polnostmi opět rodině Winterů - Adolfu a Ottovi.

V posledním desetiletí 19. století již nemohl pivovar konkurovat nově založenému Rolnickému pivovaru v Litovli (1893). Ten Haňovický pivovar odkoupil a v roce 1899 v něm výrobu piva zrušil.

Nadále prosperovala Wintrova sladovna. V roce 1913 měl tento podnik 100 zaměstnanců. Sladovna fungovala až do roku 1933. Za druhé světové války v roce 1942 fungovaly její objekty jako sklad pro německou armádu. Po roce byl majetek znárodněn a ze sladovny se stal kravín.